zdroj: www.svetpejsku.cz
AKITA INU
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: u psů alespoň 60 cm, u fen alespoň 55 cm
Hmotnost: závisí na výšce, zhruba 60 kg
Země původu: Japonsko
Doba vzniku plemene : kolem roku 1800
Původní využití :Válečný pes
Základní charakteristika : Hlídací pes, společník
Krycí srst je tvrdá a rovná, podsada je hustá a měkká. Přípustná zabarvení jsou v Japonsku: červená, bílá, pepř a sůl a žíhaná. Černá maska je zde považována za vadu. Standard u nás uznává i všechny ostatní zabarvení.
Vyrovnaný, rozvážný, inteligentní, přátelský, poměrně poslušný, silný lovecký pud, klidný. Velmi dobrý hlídač, který ale není uštěkaný, věrný svému pánovi a jeho rodině, ale občas i nezávislý a dominantní, chová se jako přítel, ne jako otrok.
Akita inu je svalnatý robustní pes se silnou kostrou, jeho představa je v Japonsku spojována se zdravím a blahobytem. Tento pes má malé vztyčené uši a ocas zakroucený směrem ke kořeni. Oči jsou malé, tmavé, trojúhelníkovitého tvaru. Podsadu srsti má jemnou a hustou, pesíky rozčepýřené a mírně odstávající od těla. Plece jsou silné, hrudník široký a hýždě úměrné předním nohám. Celkově vypadá velmi důstojně. Zbarvení je možné jakékoli, pes může a nemusí mít masku. Obličejová partie je vždy ve střehu a pes má tak bdělý vzhled.
Toto plemeno má velkou výdrž, ale lze občas vynechat dlouhou procházku, pes se této situaci bez problému přizpůsobí. Kvůli jejich silnému loveckému pudu je nenechávejte volně pobíhat v místech výskytu zvěře.
Většina těchto psů ostatní psi ignoruje, je tedy možné chovat je samostatně. Ke psům stejného pohlaví se chovají dominantně. Na kočky a ostatní zvířecí obyvatele je třeba přivyknout velmi brzy. S dětmi vychází většinou dobře, ale rozhodně není psem na hraní. Cizí lidi přijme poněkud rezervovaně.
Je potřeba důslednost a pevnost v rozhodnutí, nejlepších výsledků v tréninku se dosahuje tehdy, pokud není příliš často opakován. Plemeno však není vhodné pro začátečníky.
V Japonsku byl Akita inu prohlášen národní památkou a Japonci jej chovají ve veliké úctě.Jejich věrnost a oddanost je v Japonsku příslovečná, jsou ceněni pro svou inteligenci a ostražitost - japonské maminky dokonce ponechávají děti i několik hodin pouze v péči a pod ochranou akity.
ALJAŠSKÝ MALAMUT
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: pes 64 cm, fena 58 cm
Hmotnost: 39-57 kg
Země původu: Aljaška
Doba vzniku plemene : kolem roku 3000 před Kristem
Původní využití :Tažení saní
Základní charakteristika : Saňový pes, vhodný do rodiny.
Krycí srst je hustá a hrubá, podsada je mastná a působí jako vlna. Přípustné barvy jsou: vlkošedá nebo černá s bílou, vždy s bílou na spodní části těla a s bílou maskou. Jednobarevné zabarvení je přípustné pouze bílé.
Přítulný, inteligentní, přátelský a věrný, důstojný, někdy poněkud svéhlavý a dominantní nikdy ale otrocký. Poměrně rychle se učí a má velkou výdrž.
Aljašští malamuti jsou impozantního vzhledu.Hlavní roli hraje celková harmonie tělesné stavby. Malamuti jsou velmi silní psi, ale nepůsobí těžkopádně ani neohrabaně. Tělo je svalnaté a kompaktní, hrudník je hluboký, končetiny s uzavřenými "sněžnicovými" tlapkami. Hlava je široká, tlama masivní, uši jsou široce posazené. Oči jsou středně velké a mají mandlový tvar, přednost mají oči tmavě hnědé. Modré oči vedou k vyřazení z chovu. Srst aljašského malamuta se skládá z bohaté a husté podsady a odstávajících pesíků, je velmi odolná. Standard dovoluje barevné odstíny od světle šedé až po černou, přípustné jsou i odstíny načervenalé. Spodní strana těla a kresba na hlavě je bílá. Jedinou jednotnou barvou, která je u malamuta povolena, je čistě bílá. Ocas navazuje na linii hřbetu, zatočený nebo svěšený ocas se považuje za vadu.
Pohyb je zde nejdůležitější součástí výchovy. Tento pes totiž potřebuje opravdu mnoho pohybu, je tedy nutné s ním každodenně minimálně hodinu vykonávat intenzivní pohyb například na kole. Ve většině zemí také fungují spolky, kde se organizují závody psích spřežení buď na sněhu nebo s vozíky.Malamuti se cítí dobře venku i doma, nejsou však rádi sami. Ven jej berte pouze na vodítku, rád občas uteče.
Většinou velmi dobře vychází s dětmi a jsou přátelští téměř ke každému, nehodí se proto příliš jako hlídači. Vyjímečně se mohou chovat dominantně k ostatním psům, kočka zde není vhodným společníkem, pokud na ní není zvyklý odmalička.
I přesto, že je tento pes přátelské povahy, je třeba vést jej pevnou rukou.Podmínkou je zde sebejistý pán, který porozumí jeho povaze. Pod takovýmto vedením se malamut naučí velmi mnoho.
Předkové byli psi eskymáckého kmene Malemutů ze severozápadní části Aljašky. Eskymáci je užívali coby tažné psy, lovce i hlídače. Při osidlování Aljašky je k přepravě lidí i nákladů využívali i evropští přistěhovalci.
BASENŽI
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: pes cca 43 cm, fena cca 40 cm
Hmotnost: 9-11 kg
Země původu: Afrika
Doba vzniku plemene : coby moderní plemeno 3O.léta našeho století
Původní využití :Lovecký pes
Základní charakteristika : Společenský a výstavní pes.
Srst je krátká, uzavřená a jemná. Většinou je červená s bílou, ale možné jsou také černá s bílou nebo černá s tříslovou a bílou ( trikolor). Hruď , límec, tlapky a konec ocasu mají být bílé.Srst kartáčujte občas řídkým gumovým kartáčem. Basenži jsou od přírody velice čistotní.
Toto podivuhodné plemeno má mnoho kočičích rysů. Tito psi si pravidelně čistí srst jazykem. Štěkat neumějí, vydávají jen jakési "jódlovací" zvuky. Basenži jsou nezávislí a svéhlaví psi, ke svému pánovi však velmi silně přilnou a váží si jeho přítomnosti. Většina basenži nenávidí déšť a velmi špatně snáší zimu a průvan.
Velmi elegantní středně velký vysokonohý pes. Hlava plochá, při vztyčených uších se na obličeji tvoří vrásky. Oči tmavé, mandlového tvaru, jakoby zahleděné do dálky. Malé vzpřímené uši, nasazené vpředu na hlavě. Tělo harmonické, krátký a rovný hřbet, hluboký oválný hrudník. Ocas vysoko nasazený, jednou nebo dvakrát zatočený nad hřbetem.Basenžiho si lze splést snad jedině s "voříškem", je však proti němu ušlechtilý a elegantní.
Basenži má silně vyvinutý lovecký pud, a tak většinou není možné ho v našich podmínkách pouštět venku na volno. Přesto je nutno mu poskytnout hodně pohybu na delším vodítku, nejlépe u kola nebo na delších túrách. Výborně snáší i vysoké teploty.
Do určité míry vycházejí tito psi dobře s dětmi, ty jej však budou muset respektovat a z basenži se nikdy nevyklube opravdový kamarád na hraní.Basenži jsou od přírody poněkud rezervovaní vůči cizím lidem a mají potřebu chránit svého pána.Kontakt s ostatními psy je obvykle bez problémů.Kočky a ostatní domácí zvířata v nich budou vždy probouzet přirozený lovecký pud.
Pokud chcete poslušného psa do rodiny, poohlédněte se raději po jiném plemenu. Basenži jsou nezávislí paličáci, které není snadné vychovat. Naučit tohoto psa poslouchat vyžaduje od budoucího majitele mnoho mazanosti a schopnost vžít se do situace, ale i občasný trest může být na místě.
Basenži vznikl z polodivokých psů, tzv. šensiů, kteří žili s africkými kmeny Pygmejů v Kongu. Jde o jedno z nejpůvodnějších a nejprimitivnějších existujících plemen psů, čehož dokladem je i to, že podobně jako divocí předchůdci domácích psů neumí štěkat. Basenži coby moderní plemeno vznikl ve třicátých letech našeho století.
ČAU ČAU DLOUHOSRSTÝ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes 48-56 cm, fena 46-51 cm
Hmotnost: 21-32 kg
Země původu: Čína
Doba vzniku plemene : známé již z dávnověku
Původní využití :Lovecký pes, dokonce i jako potrava v Číně
Základní charakteristika : Hlídací pes, vhodný do rodiny.
Srst je dlouhá a postavená. Nejčastější zbarvení jsou čistě červené, černé, modré, tříslové, krémové nebo bílé. Čau Čau má modrý jazyk a pigmentaci. Srst musíte pravidelně kartáčovat, hlavně na místech, kde se mohou tvořit chuchvalce. Navykněte psa na česání již v mládí.
Svéhlavý, klidný a důstojný, nezávislý, dominantní, ostražitý, odvážný, tvrdý sám k sobě, osobitý.
Čau-Čau je silný pes, kompaktní a úměrné postavy. Hlava je velká, s plochou lebkou a zatáhnutým přechodem z čela na čumák. Čumák je přiměřeně dlouhý, široký v celé své délce. Dáváme přednost černému čenichu nosu, avšak v závislosti na zbarvení může mít i světlé zbarvení nebo být v odstínu barvy. Jazyk má černě-šedou barvu, uši jsou malinké, nakloněné dopředu. Ocas je vysoko nasazený, leží na hřbetu.
Toto plemeno nepotřebuje mnoho pohybu, ale je rádo venku. V létě se tomuto psovi postarejte o chladhé místo, kam by se mohl uchýlit, protože horko zrovna nemiluje.
Většina čau čau je poněkud dominantní k ostatním psům. S dětmi vycházejí naopak dobře. Navykněte je již brzy na kočky a další domácí zvířata, předejdete tím problémům. Ve společnosti cizích lidí se chová rezervovaně.
Budoucí majitel musí být klidný a vyrovnaný člověk, ze kterého vyzařuje přirozená převaha. U takového majitele se bude moci nejlépe rozvíjet. Co se poslušnosti týče, nečekejte od tohoto psa zázraky - svéhlavost a paličatost jsou mu vrozené. Něčemu jej však naučit můžete, není totiž hloupý. Důležité je, aby sám chápal užitek povelu. Podstatné je, abyste byli vždy důslední.
Předpokládá se, že v minulosti sloužili Čau-Čau tibetským mnichům k hlídání stád lam ve vysokohorských klášterech. Dle nálezů jejich předkové byli Mastifová a severská plemena psů. Čau-Čau je jediný pes s černým jazykem, což jej sbližuje s medvědem, kterému se v dnešní době velice podobá. Číňané kdysi jeho maso na několik způsobů upravovali a velice rádi jedli. V roce 1780 byli psi tohoto plemene poprvé přivezeni do Velké Británie a umístěni do zoologické zahrady. Pokládali je za velmi zuřivé a vzteklé, třebaže v základě je přítulný a oddaný. V současné době jsou tito psi, zvláště jejich krátkosrstý druh, velice oblíbeni ve Velké Británii i v USA.
FARAONSKÝ CHRT
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes cca 56 cm, fena cca 53 cm
Hmotnost: cca kolem 20 kg
Země původu: Malta
Doba vzniku plemene : moderní chov od 20. století
Původní využití :Lovecký pes (loví zrakem, sluchem i čichem)
Základní charakteristika : Lovecký pes, vhodný do rodiny.
Srst je krátká a lesklá. Zbarvení je světle až tmavě tříslové, přičemž bílá špička ocasu je velice žádoucí. Bílá na hrudi a prstech a úzká bílá lysinka jsou přípustné. Srst tohoto chrta stačí občas vyčesat gumovým kartáčem.
Poměrně nezávislý, hravý, odvážný a vyrovnaný, ostražitý, přítulný a věrný své rodině, doma je klidný, přátelský, inteligentní a poměrně poslušný, není dotěrný. Faraonský chrt má velkou výdrž a hluboce zakořeněný lovecký pud.
Středně velký chrtovitý pes, ušlechtilý a elegantní. Hlava klínovitého tvaru. Mozkovna dlouhá a suchá, čenichová partie o něco delší. Nos masového zbarvení. Oválné oči jantarové barvy. Uši velké a jemné, při vzrušení vzpřímené. Tělo mírně obdélníkového rámce. Rovný hřbet, záď se směrem k ocasu mírně svažuje. Dobře klenutá žebra, mírně vtažené břicho. Ocas středně vysoko nasazený, směrem ke špičce se zužuje. V klidu svěšený dosahuje až pod hlezna, při pohybu nesený ve výšce a mírně zatočený.
Faraonský chrt potřebuje hodně pohybu. Je potřeba si denně minimálně hodinu vyhradit na jízdu na kole se svým psem. Coursing je ideální varianta pokud s ním nechcete nebo nemůžete chodit na lov. Pozor však na jejich lovecké pudy, které by mohly zapříčinit to, že pes uteče. Postarejte se proto na své zahradě o pevný a dostatečně vysoký plot - tito chrti skáčou velmi vysoko.
Psi tohoto plemena se mohou občas chovat poněkud dominantně k psům ostatních plemen. S dětmi vycházejí většinou dobře, zatímco k cizím lidem se chovají poněkud rezervovaně. Kočky a další domácí zvířata nejsou pro tohoto chrta vhodnými společníky, protože na ně pohlíží jako na svou kořist.
Výchova není velkým problémem. Budoucí majitel musí dobře rozumět povaze psa a musí být důsledný.
Vyobrazení podobných psů byla nalezena již v hrobkách staroegyptských faraonů. Kosterní nálezy svědčí o tom, že předkové faraonského chrta už v dobách 2 000 let před naším letopočtem obývali celou oblast Středozemního moře. Skutečné plemeno se však paradoxně ustálilo až ve zcela nedávné době, v šedesátých letech našeho století, z chrtů žijících na Maltě.
GRÓNSKÝ PES
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes min. 60 cm, fena min. 55 cm
Hmotnost: 15-32 kg
Země původu: Skandinávie
Doba vzniku plemene : 17. století
Původní využití :Saňový pes
Základní charakteristika : Saňový pes.
Grónský pes má dvojitou srst: podsada je měkká a hustá, s dobře přiléhající krycí srstí. Všechny barvy jsou přípustné, kromě albinotické bílé. Tato srst nevyžaduje mnoho péče. V období línání se uvolňuje podsada, používejte na vyčesání hřeben s dvojitou řadou ocelových chlupů.
Samostatný, vyrovnaný, dominantní, tvrdý sám k sobě, svéhlavý. Grónský pes nesnáší samotu, málo štěká, ale tím více vyje. Tento pes není vhodný do rodiny. Má nesmírné množství energie a velkou výdrž.
Plemeno pracovních psů. Grónský pes se jen nepatrně liší od eskymáckého psa, je však uznán jako samostatné plemeno, dodnes zachované a používané ke svému původnímu účelu. Je to mohutný, silný a svalnatý pes. Má širokou, klínovitou hlavu, velikostí úměrnou k trupu, která se směrem k nosu zužuje. Uši jsou trojúhelníkovité, s ostrými konci. Hustě osrstěný ocas je z boku přehozen na hřbet. Silný, v práci nezdolný pes.
Tento pes potřebuje mnoho, velmi mnoho pohybu. Nejlepším způsobem je tahání saní nebo vozíku. Víte-li předem, že mu to nebudete moci nabídnout, raději byste se měli poohlédnout po jiném plemenu. Tito psi jsou příliš silní na běh vedle kola. Vyvarujte se přílišnému namáhání psa při vyšších teplotách a nenechávejte jej pracovat pokud je teplota 15 stupňů nebo více.
Toto plemeno nesnáší samotu. Chcete-li si pořídit grónského psa, bude nejlepší koupit si minimálně dva. Tito psi se cítí výborně ve venkovní boudě. Většinou nevycházejí moc dobře s kočkami ani ostatními domácími zvířaty. Známou i neznámou návštěvu halasně přivítá, často nadšeným vytím. Přes svou velikost a vzhled proto také není vhodný jako hlídací pes.
Výchova tohoto psa není zrovna jednoduchá kvůli jeho svéhlavé a samostatné povaze. Grónský pes je v první řadě tažný pes a nehodí se do rodiny. Uběhne obrovské vzdálenosti, a pokud má šanci (špatné oplocení) uteče a může být pryč i celé dny. Nejlépe se cítí zapřažený do saní.
Přímý potomek dávných psů, žijících přibližně 10 tisíc let na Sibiři, jež byli v 17. století přivezení do Grónska. Jedná se o jedno z plemen severských tažných psů typu husky. Lidé ho nezajímají, svoji oddanost projevuje svojí usilovnou prací. Výjimečně samostatný pes.
JAPONSKÝ ŠPIC
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: 30-38 cm
Hmotnost: do 10 kg
Země původu: Japonsko
Doba vzniku plemene : 20. století
Původní využití :Společenský pes
Základní charakteristika : Společenský pes
Srst je hustá, čistě bílá. Je odolná proti zašpinění, není třeba se o ni nějak speciálně starat, postačí občas vykartáčovat.
Čilý, inteligentní, hravý, ostražitý a poslušný. S tímto pejskem nebudete mít příliš problémů. Velice milý, jásající, život milující pes.
Jde o plemeno malých společenských psů. Japonští špicové jsou silní psi, harmonické postavy. Mají velice úměrné a pružné tělo. Hlava je středních rozměrů, dostatečně široká s lehce zakulaceným čelem. Přechod z čela na čumák je dobře zvýrazněn. Uši jsou stojaté, trojúhelníkového tvaru. Čumák není příliš dlouhý, na konci je zašpičatělý. Čenich nosu je malinký, kulatý a černý. Ocas je hustě osrstěný, vysoko posazený a zatočený na záda.
Japonský špic je velmi veselé povahy, lépe se tento pes nemůže popsat. Je velmi chytrý a bystrý, s člověkem je hned výborný kamarád. Je čilý a občas velmi temperamentní a stále má chuť si hrát. Miluje dlouhé procházky, kde na svých čtyřech nohách prozkoumává svět.
Pro jeho snášenlivost může být chován i s jinými, také velkými psy. Japonský špic má milou povahu a proto je výborný rodinný pes. Protože není hlučný a zbytečně neštěká, je vhodný také do městských bytů. Přesto mu nechybí ostražitost.
Výhova tohoto špice je vcelku bezproblémová, pejsek nádherně žije v souladu s ostatními členy rodiny. Citově je velmi připoutaný ke svému majiteli a velmi těžce nese jejich případný rozchod.
Plemeno bylo vyšlechtěno na konci 19.století v Japonsku. Jedna verze říká, že Japonský špic je blízký příbuzný Norbotten špice, který v Japonsku zaujímal samostatné plemeno. Druhá verze tvrdí, že je zmenšenou kopií Samojedského psa. V současné době plemeno ještě není dostatečně rozšířené, mimo Japonsko je vidět velice zřídka.
KARELSKÝ MEDVĚDÍ PES
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes 54-60 cm, fena 49-55 cm
Hmotnost: kolem 25 kg
Země původu: Finsko
Doba vzniku plemene : 20. století
Původní využití :Lovecký pes
Základní charakteristika : Lovecký pes, hlídač
Srst je drsná, rovná, s hustým podsrstím. Zbarvení je černé s hnědým nebo matným nádechem, s bílými jasně označenými značkami a skvrnami na hlavě, krku, hrudi, tlapách a na konečku ocasu.
Silný, vytrvalý, nenáročný pes se zdrženlivým, nedůvěřivým charakterem. Spolehlivý a bezpečný hlídač.
Plemeno loveckých psů. Je to středně velký, svalnatý pes, pevné konstituce. Výška v kohoutku je 48 až 61 cm, hmotnost není standardem udána. Hlava je v čelní části trochu širší. Oči jsou malé, tmavé. Přechod z čela na čumák je plynulý. Čenich nosu má černý. Uši jsou stojaté a malé, namířené do stran, trojúhelníkového tvaru, s trochu zakulacenými konci. Hrudník je hluboký a vyvinutý. Ocas středně dlouhý, silný, hebký, chlupatý, zatočený dokola.
Karelský medvědí pes je čistě pracovní plemeno, pro držení v bytě se nehodí. Chov v bytě je možný v případě, že mu majitel poskytne dostatek pohybu na čerstvém vzduchu. Karelský pes by měl mít k dispozici velký prostor pro běhání. Zajímavostí plemene je, že není cítit typickým psím pachem a jeho srst má samočistící schopnost.
Tento převážně lovecký pes dokáže pracovat samostatně, je schopen se sám rozhodnout kdy a jak zaútočit a neváhá riskovat život při obraně svého pána. Karelský medvědí pes je také vášnivý apotér. Má výborný orientační smysl. Je zcela oddán a fixován ke svému pánovi. Má však širší uplatnění než pouze lovecké. Pro svou přirozenou nedůvěru k cizím lidem je výborným hlídačem, každého příchozího ihned ohlásí prudkým štěkotem. Jeho temperament a vytrvalost je možné uplatnit při sportech jako je agility, canicross nebo dogtrekking. Může být s úspěchem cvičen i pro sportovní kynologii. Karelský medvědí pes může být využíván i jako pes záchranářský. Agrese vůči lidem je mu naprosto cizí. Je také dobrým rodinným psem, svou rodinu velice miluje, obzvláště děti. Přesto, že je to lovecké plemeno, dovede být, pokud je k tomu od štěněte veden, ve shodě s ostatními domácími zvířaty včetně koček.
Karelský medvědí pes je nenáročný jak na stravu, tak na údržbu. V poměru ke své velikosti toho sní neuvěřitelně málo. Úprava srsti nezatěžuje téměř vůbec. Línají dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Mimo toto období se srst nemusí udržovat vůbec. Na ustájení je opět maximálně skromný. Svou boudu většinou používají spíše jako pozorovatelnu, než na spaní. V zimě nejraději přespávají na sněhu. Jediné co mu vadí, je příliš těsný prostor a osamělost. Dlouhodobé umístění v kotci je absolutně nevhodné.
Karelský medvědí pes pochází z Karelie, východní části Finska, kterou později získal Sovětský svaz. Mezi svými předky má Lajky a špice z finsko-ruské oblasti. Jeho cílený chov započal mezi 20. a 30. lety našeho století. Vyšlechtěn byl za účelem lovu medvědů, losů nebo vlků. Dnes je používán především na lov jelenů a divokých prasat, ve Finsku, Švédsku a Norsku je ho ale dodnes využíváno i k lovu losů. Jeho popularita v 70. letech vzrostla a jeho chov se rozšířil i do Severní Ameriky a řady evropských zemí. V roce 1939 založil finský kennel klub čistokrevný chov Karelského medvědího psa. V roce 1943 byl vypracován první standard plemene. O tři roky později byl uznán standard plemene dle FCI a počet psů rychle rostl. V Čechách se první Karelský medvědí pes objevil roku 1969.
LAJKA ZÁPADOSIBIŘSKÁ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes 53-63 cm, feny 53-61 cm
Hmotnost: 18-23 kg
Země původu: Ural, Sibiř
Doba vzniku plemene : 18. století
Původní využití :Lovecký pes, hlídač obydlí
Základní charakteristika : Hlídací, služební pes, lovecký pes
Osrstění je tvrdé, rovné s vyvinutou podsadou, krycí srst je přímá (rovná), hrubá. Na hlavě, slechách a přední straně končetin je srst krátká. Na kohoutku, krku a zadní části končetin je delší a tvoří na krku límec, na zadních částech končetin praporce. Barva srsti je rozmanitá, bílá, pepř a sůl, červená a šedá ve všech odstínech. Přípustná je i černá, strakatá s plotnami uvedených barev.
Západosibiřská lajka má vyrovnaný, živý charakter. Typický pohyb je krátký klus s přechodem do cvalu
Západosibiřská lajka je silný, suchý, pes střední velikosti. Kostra je dobře vyvinutá, ne masivní a hrubá, osvalnění silné, dobře vyvinuté. Hlava je suchá, ve stavbě podobná rovnoramennému trojuhelníku, morda dlouhá, zaspičatělá, přechod od mozkové části k mordě pozvolný, málo znatelný. Pysky jsou suché, dobře přilehlé. Slechy stojící, vysoko nasazené, zašpičatělé.Oko oválné, šikmo položené, tmavé barvy.Zuby bílé, velké - zkus nůžkový. Krk je svalnatý, suchý, kohoutek výrazný. Hrudník je dobře vyvinutý, hřbet pevný, rovný, bedra krátká, pružná. Záď široká, osvalená, mírně spáditá.
Vyznačují se dobrým slíděním, dobře sledují stopu zraněného zvířete a po dostižení hlasitě oznamují. Při pronásledování zvěre často zaběhnou daleko z doslechu. Mají však dobrou orientaci a sluch a i v neznámém terénu se vždy vrací ke svému pánovi. Kromě loveckého využití mohou i tahat sáně, doprovázet pána na běžkách, kole. V domácím prostředí jsou klidné, nenáročné a velmi čistotné. Ve vztahu k dětem milé a opatrné.
Je hodně samostatná - a dokáže se o sebe v každé situaci postarat. Západosibiřská lajka má vynikající orientační smysl. Pes jiného plemene, který vám uteče, se málokdy sám vrátí. Ztratí orientaci a zabloudí. Kdežto lajka se vám stoprocentně vrátí na původní místo, nebo automaticky přijde domů. Pokud ji ovšem někdo nezastřelí nebo ji nepřejede auto. Západosibiřská lajka se nemusí úporně cvičit - je u ní nejdůležitější vztah mezi ní a pánem, kterého začne považovat za vůdce smečky a respektuje ho. Proto je nejlepší chovat lajku od štěněte. Lajka je pes JEDNOHO pána, nedá se "podědit". Utvoří si vlastní uzavřenou smečku, v níž je pán - vůdce - a jeho rodina.Od svého pána se nechá vést. Udělá pro něj téměř všechno, dokonce jej i ohlídá. Na jiné lidi mimo tento okruh si těžko zvyká, je nedůvěřivá a odtažitá.
Výchovou je potřeba začít od štěněte. Lajky si vytváří velký vztah k vůdci. Na ostatní lidi nejsou vůbec agresivní.V původní domovině pes který napadnul člověka byl okamžitě utracen, takže do chovu se dostali jen bezkonfliktní jedinci. Na krmení nejsou náročné, vyžadují minimální údržbu (tzv. samočistící srst ). Lajky se uplatňují při lovu losů, černé zvěře, severských a evropských sobů, mývalů a rysů. S lajkami se chodí na bažanty, tetřevy a vodní ptactvo.
Původním domovem lajek byl severní Ural a západní Sibiř.Bylo to jediné plemeno loveckých psů se kterým se zde odpradávna lovili soby, losy, medvědi, kuny, soboly, veverky.Hlídali obydlí, sobí stáda na pastvě, zapřahali se do saní. Rázů lajek bývalo mnoho.Podle standartu z roku 1959se považují za čistokrevná čtyři plemena : rusko - evropské, karelo - finské, západo - sibiřské, východo - sibiřské. V životních podmínkách obvyklých pro lajky (silné mrazy, skromná potrava ) se u jejich organizmu vypracovala ochranná přizpůsobivost např. vysoká stravitelnost potravy, rozmnožování jednou ročně, menší počet štěňat ( 3 - 4 ) a termoregulace specifická pro severská plemena.
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Vyskytují se ve dvou velikostech: 25-33 cm nebo 33
Hmotnost: kolem 10-15 kg
Země původu: Asie
Doba vzniku plemene : již ze starověku
Původní využití :Společník, hlídací pes
Základní charakteristika : Hlídací pes, vhodný do rodiny.
MEXICKÝ NAHÁČ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Vyskytují se ve dvou velikostech: 25-33 cm nebo 33
Hmotnost: kolem 10-15 kg
Země původu: Asie
Doba vzniku plemene : již ze starověku
Původní využití :Společník, hlídací pes
Základní charakteristika : Hlídací pes, vhodný do rodiny.
Toto plemeno nemá srst. Tělo je zcela holé, až na chomáček krátké a tuhé srsti na čele a poněkud delších chlupů na špičce ocasu. Zbarvení těchto psů je různé, např.černé, tmavě bronzové, šedočerné nebo šedorůžové (sloní šeď). To, že mexický naháč nemá srst, neznamená, že mu nemusíte ošetřovat kůži! V první řadě ji musíte co nejlépe chránit před slunečním zářením, jinak by se mohla spálit. Majitelé psů, kteří se účastní výstav, kůži pravidelně drhnou (speciálním krémem určeným původně lidem), aby odstranili odumřelé buňky a udrželi kůži jemnou. Nejdůležitější je, aby kůže byla pružná, jednolitá a chráněná proti vysychání. Pomocí dobré pleťové vody nebo krému toho snadno dosáhnete. Do kůže se někdy vtírá olej.
Přítulný ke svým vlastním lidem, dobře vychází s dětmi, inteligentní, velmi přizpůsobivý, klidný a důstojný. Toto plemeno neumí štěkat, vydává však zvuk podobný pláči.
Malý nebo středně velký, harmonicky stavěný pes bez srsti. Lebka poměrně široká, s delším čenichem. Běžné je chybění premolárů, někdy i několika řezáků. Chudozubost u naháčů geneticky souvisí se ztrátou srsti, a proto není na výstavách penalizována. Oči středně velké, mandlového tvaru. Uši velké (až 10 cm) a výrazné. Tělo mírně obdélníkového formátu. Hřbet rovný, hrudník sahající až k loktům, břicho vtažené. Ocas dlouhý, jemný, dosahující k hleznům. Kůže hladká, měkká, jemná a na dotek teplá (kolem 40 stupňů Celsia). Jemná srst se v nepatrném množství může vyskytovat jen na temeni a v týle, případně i na tlapkách a na konci ocasu. Úplné absenci srsti se však dává přednost. Zbarvení: břidlicové, černé, tmavě rudošedé, játrové, bronzové, pokud možno celistvé.
Toto plemeno nepotřebuje mnoho pohybu. Nechte je občas dovádět a hrát si a budou úplně spokojeni. Na vodítku rádi všude doprovázejí svého pána. Jako všichni naháči je tento pes málo odolný vůči chladu a na slunci se může snadno spálit.
Tito důstojní psi vycházejí poměrně dobře se staršími dětmi, rozhodně to však nejsou kamarádi při hrách. Milují svůj klid, nesnášejí divoké hry s míčem apod. Většinou se dají dobře chovat s ostatními, podobně založenými psi. Nespornou výhodou tohoto plemena je absence srsti, tudíž si jej mohou pořidit i alergici.
Výchova Mexického naháče není složitá. Tento pes je velmi vzácný a zvláštní , potřeboval by více popularity a milovníků, kteří by jej zachránili před vyhynutím.
I když se plemeno jmenuje mexické, jeho původ do Mexika nesahá. Tito psi se objevili v Asii, odkud přišli spolu s kočujícími plemeny. Existuje názor, že zemí jeho původu může být Turecko, neboť tam se také vyskytoval holý trpasličí turecký chrt. Na druhé straně zde máme tvrzení, že tito psi byli dovezeni obchodníky z Číny v 18. století. Na území obývaného Aztéky nacházíme hliněné důkazy, datované do období 200 až 900 let př.n.l. Aztékové tyto psy považovali jako dar od Boha, neboť v době nemoci pes svého pána zahříval svým holým horkým tělem. Zúčastňovali se také kulturních obřadů a s jejich pomocí se některé nemoci, jako například revmatismus, léčili. Kromě toho tito psi svým neobyčejným zevnějškem lidi nadmíru přitahovali. Plemeno bylo uznáno FCI.
NĚMECKÝ ŠPIC MALÝ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
NĚMECKÝ ŠPIC STŘEDNÍ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
NĚMECKÝ ŠPIC TRPASLIČÍ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
NĚMECKÝ ŠPIC VELKÝ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
NĚMECKÝ ŠPIC VLČÍ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
PERUÁNSKÝ NAHÁČ
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
RUSKOEVROPSKÁ LAJKA
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
SAMOJED
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes i fena 46-56 cm
Hmotnost: 23-29,5 kg
Země původu: Rusko
Doba vzniku plemene : kolem roku 1600
Původní využití :Nahánění stád sobů
Základní charakteristika : Hlídací pes, společník
Toto plemeno dalekého severu má velmi bohatou srst, sestávající z dlouhé vnější srsti odolné vůči počasí a pokrývající vyjímečně hustou a vlnu připomínající huňatou podsadu. Zbarvení je nejčastějí bílé, může být však také krémové. I když péče o srst není díky její kvalitě a určité samočisticí schopnosti tak náročná, jak by se na první pohled zdálo, pravidelné pročesávání je nezbytné. Ačkoliv mnoho lidí chová samojeda v bytě, jeho srsti více svědčí trvalý pobyt venku, ovšem při zachování stálého kontaktu s rodinou.
Mimořádně vlídný a přátelský pes, který postrádá tvrdou hlavu většiny svých severských příbuzných. Má "měkkou" povahu, zcela prostou agresivity a jeho výchova a výcvik nečiní problémy. Tento původně saňový pes se dnes chová převážně jako rodinný společník a přítel. Důvodem je jednak jeho mimořádně atraktivní vzhled a tvárná povaha, jednak i menší "dravost" v zápřahu.
Velmi atraktivní, silný, ale přitom půvabný pes střední velikosti. Hlava silná, klínovitého tvaru. Typickým znakem jsou zvednuté ústní koutky, což působí dojmem, že se samojed "směje". Tmavé oči mandlového tvaru, malé, vzpřímené trojúhelníkové uši. Tělo mírně obdélníkového tvaru s hlubokým hrudníkem. Ocas při vzrušení stočený nad hřbetem, v klidu může být svěšený.
Samojed potřebuje mnoho pohybu. Choďte s ním proto na dlouhé procházky, a až vyroste, můžete jej nechat běhat vedle kola a udržovat jej tak v dobré kondici. Vzhledem k tomu, že je toto plemeno od přírody toulavé, uděláte dobře, oplotíte-li si dobře svou zahradu.
Povaha samojeda je přátelská a mírná, ale taktéž pozorná a otevřená. U dospělého psa můžeme očekávat určitou míru rezervovanosti, paličatosti a důstojnosti. Jeho inteligence, přizpůsobivost a horlivost z něj dělá příjemného společníka a ochotného pracovníka.
Výchova samojeda není jednoduchým úkolem a musí začít již ve velmi mladém věku. Pozměňujte trénink co nejčastěji. Opakování stále stejného povelu má právě opačný účinek, prosadí se totiž jeho paličatost. Naučte jej už velmi brzy, že musí přijít na vaše zavolání.Svou autoritu můžete dát najevo, ale vždy přátelsky – křikem a bitím si u tohoto psa respekt nevynutíte.
Psy tohoto typu používali odnepaměti Samojedové (dnes nazývaní Němci), sibiřský kmen, kočující po nejsevernější části Asie. Jejich psi dovedli nejenom táhnout sáně, ale také vydatně pomáhat při lovu, udržet pohromadě mnohasethlavá stáda sobů i spolehlivě ohlídat skrovný majetek. Na konci minulého století se dostali do USA i do Evropy.
SIBIŘSKÝ HUSKY
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Pes i fena 51-60 cm
Hmotnost: 16-27 kg
Země původu: Rusko
Doba vzniku plemene : kolem roku 1800
Původní využití :Tažení saní
Základní charakteristika : Hlídací pes, tažný pes, společník
Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má měkkou podsadu, která zabezpečuje teplo a hrubší, delší krycí chlupy. Barva srsti je velmi různá a to od černé až po sněhově bílou. Typická je černo-bílá a šedivo-bílá variace. Srst má i zespoda na packách, to aby se neklouzal a dopadal měkce. Velmi jasné linie jeho obličejové masky působí vznešeně.
Husky potřebuje dostatek pohybu a pracovního vytížení, proto není vhodný do měst, kde ho ve volném pohybu nebo pracovních povinnostech hodně věcí omezuje. Nezbytně potřebuje fyzickou zátěž. Ideální pro něho je celoroční pobyt venku. Zima mu nevadí. Spíš naopak!
Husky má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšen dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná.
Husky je velmi elegantní pes. Jeho aktivní a pracovitý přístup k životu ovlivní i chování jeho majitele. Má velmi atletickou postavu a je menší a lehčí než většina ostatních tažných plemen. Překypuje energií, kterou musí do posledního dechu celou využít. Pokud mu to není umožněno, nebude nikdy šťastný. Dokonce i jídlo stojí až na druhém místě. Nejraději svoji nekonečnou energii spálí se svým páníčkem, ale místy nezapře i svého loveckého ducha po svém předkovi vlkovi.
Husky je věrný kamarád s velkou chutí do života. Rád si hraje s dětmi a je přátelský i k ostatním lidem a psům. Není vhodný jako hlídací pes. Nezapře svůj temperament energického psa, ani svůj divoký původ. Husky si rád dopřeje s volností související lov. Jeho lovecký pud mu je velmi vlastní. A po svých předcích jen zřídka štěká, zato tím více se jako vlk dorozumívá vytím.
Výchova je složitá a vyžaduje velmi přísný a jednotný přístup okolí. Násilím nezmůžeme nic, vhodnější jsou proto odměny a motivování. Systematičnost výchovy je samozřejmá. Důslednost, trpělivost a vytrvalost jsou nezbytnou vlastností každého dobrého pána.
Husky pochází ze Sibiře z okolí řeky Kolymy. Zde si ho vyšlechtili již v pravěku obyvatelé těchto nehostinných končin - Čukčové. Jejich kočovný způsob života vyžadoval spolehlivého pomocníka a oddaného kamaráda. Sloužil jim především jako tažné zvíře jejich saní, ale také ho využívali k lovu. Pravděpodobně se vyvinul z tehdy velmi využívané Lajky, která se chovala na severu obou kontinentů. Teprve v 19. století Huskyho náhodou objevili obchodníci s kožešinami na Aljašce a v roce 1909 se dostal do Ameriky. Obrovskou popularitu získal sibiřský husky v polovině dvacátých let našeho století. V zimě 1925 vypukla v Nome, středisku zlatokopů na Aljašce, epidemie záškrtu a bylo tam nutno co nejrychleji dopravit sérum. Nor Leonhard Seppala se svým spřežením sibiřských huskyů překonal 300 km ve sněhové bouři a dovezl léky právě včas. Na památku této události se dodnes jezdí nejdelší závod saní tažených psy, Iditarod, na trati Anchorage-Nome, tedy více než 1930 km ( běh „IDITAROD" ). Za druhé světové války byli používáni pro záchranou a pátrací službu. Dnes je velmi oblíben především v Kanadě a USA. V dnešní době je především dalším členem rodiny nebo se využívá na závody psích spřežení. Jméno husky dali plemenu Evropané podle pejorativního pojmenování Eskymáků. Název husky se někdy používá i pro eskymácké psy, kteří žijí v Grónsku, Labradoru, na Aljašce a v severní Kanadě. Správné pojmenování je však eskymácký pes.
THAJSKÝ RIDBACK
Druhové zařazení psa: Špicové a tzv. primitivní plemena
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
